Time Machines II" vychází čtyři roky po smrti svého tvůrce Petera Christophersona, člena kultovních seskupení COIL, THROBBING GRISTLE, PSYCHIC TV a dalších, pozoruhodného člověka, jehož profil by snesl spíše samostatný článek. Pro tuto recenzi snad stačí zmínit, že první "Time Machines" spatřilo světlo světa pod hlavičkou stejnojmenné skupiny, TIME MACHINES, ta však stejně jako BLACK LIGHT DISTRICT byla pouze jedním z aliasů pro COIL, jež Christopherson utvářel spolu s Johnem Balancem.

Neodhaduji si tvrdit, jak překvapující bylo ve své době první "Time Machines", které vyšlo po albech pod pseudonymy BLACK LIGHT DISTRICT a ELPH VS COIL a soundtracku The Angelic Conversation. Neboť už ty zastihly duo hledající a prozkoumávající jiné výrazy a polohy. Právě deska "Worship The Glitch", která dostává svému názvu koketérií s glitchem či ambientně laděná "The Angelic Conversation" budiž tomu důkazy.

S odstupem času se ale dá říct, že ke strohosti zvukových ploch "Time Machines" se COIL nanejvýš přiblížili ve skladbě "Sea Priestess" z "Astral Disaster" a jejich následující tvorba pracovala s výraznějšími motivy a vrstvenější produkcí.

"Time Machines II" se k oné strohosti svého předchůdce nenavrací, spíše než na roztahané droneové plochy se jednotlivé tracky orientují na konkrétnější a mnohem více na sebe navrstvené motivy. Materiál se tak svou naléhavostí a důrazem na konkrétnější zvukomalbu částečně vymyká současnějšímu pojetí ambientní hudby a spíš navazuje na progresivní elektronickou hudbu 70. let, konkrétněji třeba ponurost alba "Zeit" od TANGERINE DREAM.

A mluvíme o elektronických sedmdesátkách, není vůbec od věci porovnat "Time Machines II" s nedávno vyšlým albem, které načerpávaloo inspiraci z podobných vod. "Celestite" pro blackmetalisty WOLVES IN THE THRONE ROOM znamenalo krok jinam a dá se namítnout, že je lehce nefér srovnávat "Celestite" s výtvorem v daném žánru protřelého hudbeníka. Ale stejně je zarážející, jak moc vedle působí "Celestite" vedle "Time Machines II" neohrabaně, nakolik oplývá jistým naivním patosem a přitom zní jako hypotetický soundtrack nízkorozpočtového sci-fi z osmdesátek.

Posmrtné dílko Petera Christophersona zůstává věrno tvorbě COIL v tom smyslu, že i to minimum byť vzdáleně podobných počinů nechává kvalitativně za sebou a kvalitativně si s pozdní tvorbou COIL nezadá.